• Reflexivní architektura je postavena na skutečné invenci, která je realizována jako překrásně propracovaná grafika a představy v ní obsažené se stávají stejně rigorózními jako idiosynkratickými. Projekty, jež jsou specifikovány svou polohou mezi virtuálním a reálným, často vyžadují napsání vlastních skriptů, příběhů nebo výkladů, jež specifikují jejich místo, prostor, který zkrášlují, a jejich integraci do jednotlivých ekologií.
V době, kdy byla architektura vnímána jako připouštějící a zahrnující, reflexní architektura je výzvou k probuzení. Převádí mnohé z toho, co se považuje za experimentální, jako obyčejné prostřednictvím své estetiky nebo filozofie. Se svou energickou a často pichlavou grafickou směsí v duchu à la Dalí/Dürer/Spiller estetiky reflexivní architektura narušuje uspávající „povlak“ nad tím, co se rychle stává konvencí v digitálním zpracování: všechny ty až příliš svůdné a všechno prostupující hladké tvary generované počítačem.٭
Ještě před několika lety jsme se nalézali ve stádiu, kdy se prostřednictvím virtuálních námětů vyzývali architekti, aby se věnovali virtualitě. V současné době se po nich požaduje, aby uvažovali o architektuře reflexní, a tudíž aby zcela předefinovali svůj vztah k virtuálnímu. Virtuální prostor se stal všudypřítomným a během pozoruhodně krátké doby běžný člověk i architekt na něj v nějakém ohledu narazí v praxi.
Většina architektů stále vidí virtuální realitu jako e-maily a používání CAD softwarů, které pomáhají při staromódním plánování banálních staveb omezených gravitací. Někteří architekti na oko předstírají, že v důsledku virtuální reality je architektura nyní jiná, než bývala dříve, ale ve skutečnosti se nestydí toto své tvrzení popírat a doslova žadoní o nabídky na projektování architektury omezené gravitací, je-li příležitost.
Zřídkakdy se provádí seriózní průzkum výhod zahrnutí virtuální sféry do architektury. Během posledních několika mála let je však zřejmé, že virtuální, detekující a přenesové technologie započaly společně modelovat prostory, některé prostě reálné, jiné virtuální a reálné a jiné využívající se plně „virtuálním kontinuem“. Reflexivní architektura může všechny tyto fenomény spojit a předvést mnohé z toho, co se považuje za experimentální, jako obyčejné prostřednictvím své estetiky nebo filozofie, která zavádí pro řadu abstraktních pojmů slovní novotvary.
Termín reflexivní je inherentně generující a představuje to, co má reflexy, to, co způsobuje vztahy zahrnující sebe a platící pro sebe. Ačkoliv jsou evidentní, platné a užitečné, tyto pojmy se pouze dotýkají větších implikací. Pojem reflexivní naznačuje sebevztažnost a v důsledku toho představu sebe buď jako část zvratného zájmena, jako je „sám, sama, samo sebe“, „vy sám, sobě“, „já sám, sebe“, nebo v použití sebe-adjektivním, jako předpona, jako v „sebeuvědomění“, „sebeznalý“, „sebeuvědomující“. Zavedení tohoto pojmu do architektonického projevu označuje zase další milník v přechodu architektury od nehybné pasivity k aktivitě, transaktivitě, životu a případně k uvědomování.
Reflexivní architektura je adjektivní pojem. Adjektivní pojmy jsou inherentně generující: umístěním neočekávaného modifikátoru x vedle entity y, o které se předpokládá, že je známá, se vytváří kreativní nestabilita, která se táže „Jak může y být x ?, nebo například „Jak může být architektura reflexivní?“ Z velké části je to otázka a odpovědi na ni pocházejí z technologického a průvodního koncepčního vývoje, které vyžadují brát v potaz transarchitektury naplněné interaktivitou, mobilitou, duální přítomností ve fyzikálním a virtuálním prostoru, implikací biologického v architektonickém a podobně. Technologický rozvoj už nelze oddělit od kulturního, jestliže by však k tomu došlo, vznikají naléhavé otázky týkající se jak kultury, která je vyprodukovala, tak i kultury, kterou postupně vytvářejí. Reflexivní tedy rovněž znamená reflektivní, spekulativní a hypotetický, a tudíž implikuje přítomnost symetrií, někdy perfektních, jindy ne. Výzkumy sledují reflexe a refrakce otázek podél různých rovin symetrie a vždy hledají zrcadlový protiobraz v jiném zrcadle, v halách zrcadel, ve světě zrcadel.
Tento směr vytváří nový kontextualismus vzhledem k tomu, že jakýkoliv imperativ reflexivní architektury je pevně začleněn do „prostoru“ ekologií, ať už přírodních, či umělých, nebo hybridu obou, protože v současné době je stále obtížnější je od sebe oddělit. „Prostor“ může být soubor prostorů, která se navzájem udržují. Potenciál takových prostorových tapisérií má dopad na ekologii, udržitelnost, zábavnost a ontologii architektury. Existuje nekonečně velký soubor prostorových západek, trychtýřů, sifonů a filtrů, které lze aplikovat tak, aby architektura byla reaktivnější. Lze tvrdit, že vzniká-obsahem a svým rozsahem-nejkomplexnější simulovaný svět, do kterého mohou být v případě realizace „reflexivních“ představ „vypuštěny“ mimo jiné tisíce umělých hydraulických, pneumatických řídících systémů, skenerů, detektorů, sensorů, akumulátorů a nanomotorů. / » Miloš Florián: Reflexivní architektura & nanoarchitektura, str. 64-68. Časopis ERA 21 4/2005, ISSN 1801-089X / »» |
|
|
