Studio Florián


Ondřej Pokoj | interaktivní videoinstalace

Ondřej Pokoj |  interaktivní videoinstalace










Nové chápání prostoru


V začátcích svého setkání s architekturou jsem se snažil definovat původní smysl architekta, měnit hmotu na základě myšlenky. Jaký je vztah vnitřního a vnějšího a jak se ovlivňují. Ve svém projektu Embryo zkoumám otázku vztahu mezi světem myšlenky a hmoty.


Stojíme na počátku nové fyziky. Nové chápání prostoru. Jsme novorozenci v novém tisíciletí. Je to necelých sto let co Einstein vyvrátil Newtonovy teorie o fungování světa. Ukázal, že čas a prostor není netečné jeviště na kterém se odehrávají veškeré fyzikální jevy. Časoprostor mění svůj tvar i vzhled v závislosti na přítomnosti energie a hmoty. Zakřivuje se. Obecná teorie relativity jako popis vztahu prostoru, času a hmoty v měřítku makrokosmu, obrovských vzdáleností a rychlostí. Na druhé straně kvantová mechanika jako popis chování vesmíru na subatomární úrovni, mikrokosmu. Je zde nový adept na teorii „všeho“, teorie, která sjednocuje předchozí dvě – Teorie superstrun. Předpokládá, že základní stavební jednotkou veškerého vesmíru je kmitající struna a vysvětluje, že nám již pro popis časoprostoru nestačí jen 4 dimenze ale počítá s 11-ti (10 prostorových + 1 časová). Už zde je čitelný předpoklad toho, že vesmír je vibrující membrána rezonující lidskou myšlenkou.


Kde vzniká myšlenka? Jsou naše myšlenky opravdu naše? Pocházejí z kolektivního vědomí, které prostupuje všemi z nás a my jsme jen zprostředkovateli. Myšlenka je vibrace, která skrz nás rezonuje s okolní realitou a aktivně ji utváří. Hmota na subatomární úrovni se chová v souladu s očekáváním pozorovatele. Vše okolo nás jsou subatomární částice kmitající určitou frekvencí. Pokud změníme frekvenci jejich kmitání změníme strukturu hmoty. Myšlenka tedy utváří hmotu.



Interaktivní instalace Embryo


V instalaci Embryo člověk zpočátku vidí jen světélkující nápisy, které ho upoutají svým obsahem a snaží se přečíst je všechny. Poté co se více přiblíží, objeví se návštěvníkův obraz v podobě neidentifikovatelné amorfní hmoty. Vzniká jeho virtuální Embryo. Čím více se návštěvník přibližuje, tím se útvar zvětšuje. Embryo reaguje na hlas návštěvníka velikostí svého kmitání. Senzor Kinect spolu se softwarem Rhinoceros + Grasshopper zpracovává data získaná z člověka. Embryo se živý emocemi a myšlenkami návštěvníka. Po odchodu člověka z prostoru instalace Embryo umírá a dává prostor pro zrození nového.


Hmota vznikající v interakci s divákem působí natolik abstraktně, že si ji návštěvník nespojí s ničím jemu známým. Neoznačí ji žádným názvem. Tím pádem jí může více zkoumat a proniknout do větší hloubky jejího bytí. Okamžik, který následuje poté, co návštěvník prvně spatří Embryo do chvíle než ho pojmenuje určitým názvem ze svých vzpomínek, se razantně prodlužuje, tím je možné pocítit ticho.


O virtuální realitě se často tvrdí, že člověka vzdaluje z jeho původního prostředí přírody. Projekt Embryo ukazuje, že virtuální realita může být emocionálně aktivní, nést krásu živosti, kterou lze hledat v přírodě.