Dominik Císař | SCAR (JIZVA)

Lidé by raději měli význam v prázdnu, nežli prázdno významu.
Lidé mají silnou potřebu vyplňovat prázdno obsahem jejich vlastní existence.
Nietzsche

Svět není logický, determinismus neexistuje. Skutečnost se děje emočně, pudově. A tak, jako přesný rastr skeletu pří výbuchu padá k zemi, bortí se i křehká civilizace postavená na elitních jedincích. Stačí málo a na autoritu, uznání se nebere ohled. Kolaps postihne všechny patra struktury. Individuální zhroucení má fatální následky. Nelze navrhovat na základě předdefinovaných programů využití. Striktně řízená architektura nedokáže reagovat v poli ovládaném nejistotami. Ani ta, která prohlašuje, že je multifunkční, flexibilní, hybridní. Na místě je zpochybnění pravidel založených na typech budov, metodách perspektivního designu a jejich kompletní nahrazení plastickými formami.

Absurdní je skutečnost, že v informační době, kdy lze nezávisle cokoli zjistit a ověřit z několika zdrojů, se historie stále opakuje. Ve chvíli, kdy dožívají pamětníci, se zlo rodí znovu. Podle chování a reakcí skupin lidí lze snadno odhadnout důsledky. Jsou to tytéž symptomy a xenofóbní reakce přicházející v cyklech, několikrát už zaznamenané. Názory společnosti stagnují.

Válka je jako čistící proces. Restart. Lidé vibrují mezi bytím a odevzdáním. Naskytne se možnost budovat nanovo, které se využije. Vzniknou nová města zainvestovaná korporacemi. Stavitelé udělají tytéž chyby, které dělali pováleční funkcionalisti. Země nikoho se bude kolonizovat řádem, který nikdy nemůže uspět.

Do těchto budov se vrátí uprchlíci, mladší generace vychovaná v uprchlických táborech, bez jakékoli synapse k místu, civilizaci, času. Nové budovy popřou historické události. Proces čištění je tak dokonán a připraven k opakování.

Architektura odráží události. Na válku a utrpení ale jakoby se zapomínalo. Něpříjemné pocity se vytěsňují a do architektury se nevpisují. Navazuje se na předválečné období. Právě toto přeskakování a vytěsňování podporuje zapomínání. Co je zapomenuto, neexistuje. Tak, jako je město pyšné na svá období rozkvětu, musí být hrdé i na svá selhání. Bojovník nezakrývá své jizvy.

Zjizvená budova se vrací do snové krajiny. V destrukci hledá estetiku. Je ošuntělá, dynamická, zneklidňuje. Žádné dva tvary nejsou stejné, přesto mají stejný aspekt. Jsou výsledkem nepředvídatelného efektu ničívé síly vypuštěné v chaosu, vykrystalizované do iracionálních, nezaměnitelných, nerastrových, individuálních prostorů. Nejde o to znovu vybudovat, ale regenerovat. Z ruin znovu poslepovat a zachovat kontinuitu dějin.

http://dominikcisar.cz/scar/

PŘÍBĚH

SMYČKA
Je zvláštní, proč se některé věci dějí stejně tak, jako se už odehrály někdy v minulosti. Proč, ačkoli vyspělost naší civilizace na poli vědy a techniky kvadraticky roste, se lidé chovají podle tentýž rastrů, jako například před sto lety. Impuls přišel s nedávnou imigrační krizí. Lidé se uchýlili ke zkratkovitým, subjektivním, rázným řešením. Byli by schopni do vedoucích pozic dosadit vůdce s vyhraněným, zlým, egoistickým názorem. Nechápal jsem, jak vůbec mohlo k některým událostem v historii dojít, vždyť z dnešního logického pohledu se jednalo o čitelné situace s odhadnutelným vývojem. Jak to tehdy mohli dopustit? A s lusknutím prstu je tu podobná situace a lidé jednají tak, jako minule a předminule. Každá generace si odžije svůj příběh, boj, rozuzlení a poučí se. Ale s nástupem další generace se zlo rodí znovu a bojuje je od nuly. O to absurdněji to vyznívá, když se současnosti říká informační doba. Člověk s informacemi volně zachází a není závislí na jednom zdroji.

VYTĚSNĚNÍ
Architektura svoji roli nehraje přesvědčivě. I když by mohla. Má velký potenciál. Její životnost je zpravidla několikrát delší než přechod generací. Architektura reflektuje společnost, její vitalitu. Ale není to úplně tak pravda. Odráží jen to, co chce odrážet. Odráží období prosperity. Praha sama je historická výstava bohatých období. Architektura utváří názor, vzpomínky, kult. Ale tím, že vytěsňuje části historie, na které není pyšná, pokřivuje celkový názor. Bedlivě zachováváme gotickou minulost, ale pomníky, domy, které v nás vyvolávají nepříjemné pocity a raději je odstraňujeme. Město by mělo být pyšné i na svoje pochybení a neúspěchy, stejně tak, jako je bojovník hrdý na své JIZVY. Mnoho ovlivnilo styl a trend, ale
válka a utrpení se do slohu propsaly jen minimálně.

ZADÁNÍ
V Sýrii se po válce stane to, že do měst přijedou buldozery a srovnají zástavbu se zemí. Následně do země přijdou velké korporace a postaví domy. Mrakodrapy, skleněné kvádry, které by mohly stát kdekoli jinde. A do těchto domů se vrátí uprchlíci. Ale ne ti uprchlíci, co odešli a pamatují si, jaké to bylo předtím, ale jejich děti, nebo děti dětí. Osoby odchované v uprchlických táborech. Vrátí se do své země bez jakýchkoli pojítek s minulostí. Pokud válku chápeme i jako čistící proces, tak tímto momentem je restart zakončen. V této společnosti lze očekávat, že za několik desítek let nastane úplně stejné drama, stejné zlo, agresivní jedinci se k moci dostanou stejným způsobem a vše se bude opakovat. Mým zadáním tedy bylo navrhnout styl, urbanismus, architekturu, která by souzněla s místem. Spojovala by historii a budoucnost. Nepřeskakovala by, či nijak nevytěsňovala hrůzy války. Z trosek by znovu poskládala sktrukturu.

ŘEŠENÍ
V průběhu vypracování jsem postupně narazil na několik paradoxů. Čím více jsem poznával principy, tím více jsem si uvědomoval omyly, kterých jsem se hodlal dopustit. Musí být zmíněno dílo Lebbeuse Woodse, jenž mě v uvažování odklonil od původní trajektorie. Za hlavní omyl považuji snahu nahradit starý řád novým řádem. Dopustil bych se obdobných chyb jako modernisti. Svět není logický. Logika je uměle vytvořený princip. Lidé se chovají emočně. Pudově. Rozhodují se a jednají na základě instinktů. Vždycky. Pokud lidé dodržují nějaký řád, je to proto, že tento stav je momentálně výhodnější pro přenesení a přežití jejich DNA. Proto násilné vkládání lidí do řádu, vzoru se míjí účinkem. Řádná architektura není multifunkční, nedokáže se přizpůsobit všem podmínkám. Například kancelářská budova funguje pouze a jen v případě, že do ní lidé chodí pracovat. Jakákoli změna v tomto řádu má za následek úplnou disfunkci a zbytečnost budovy. Scar zpochybňuje nastavené principy. Je chaotická. Přiznává nelogičnost. Nenastoluje řád, který by mohl být jednoduše svržen.