Živá architektura, vzrostlá z fantazie bez hranic, inspirující se přírodou, podložena posledním vědeckým výzkumem, je předložena světu standardizace všeho a hlavně unifikace našeho myšlení. Projekt poháněný ideou rozmanitosti a tvorby nejen nové formy, ale celého vzorce, kterým vnímáme architekturu.
Ve světě, kde je popová hudební scéna založená ze čtyř stejných akordů, ve světě, kterému převažují uniformní stavby a ve kterém dominuje jedna kultura, která přehlušuje ostatní. V tomto světě je těžké představit si budovu jinak, než ze čtyř stěn, které jsou pevně dané a předem určené. Živá architektura se logicky většině z nás zdá absurdní, stejně jako většině lidí, kteří zavrhovali možnost, že lidé budou moci napodobit ptáka v létání. Přitom vidíme každý den, že rostliny mohou poskytovat přístřeší pro většinu života na zemi. I my už po tisíciletí využíváme živou architekturu ke svému obydlí, jenom s rozdílem, že s ní nežijeme v symbióze a dům ze živého materiálu, již dále nežije.
Koncept živé architektury přináší nový pohled na věc. Architekt nevytváří finální formu, skládá kód, podle kterého se stavba za daných místních podmínek formuje. Stavba nikdy není finální, je adaptabilní. Vzniklý organismus respektuje své okolí, nenarušuje a nepřehlušuje. Velmi rychle se mění a je pomíjivá. Je založena čistě na obývání – nestaví pomníky své době.
Živá architektura vychází z výzkumu laboratoře Craiga Ventera kde vedlo pár let k velkému pokroku v oblasti biochemie. Pomalu, ale jistě se blíží k objevu syntetické buňky. Objev, který může objasnit vznik života na zemi a změnit tak od základu lidské myšlení. Civilizace se ocitne v roli boha, kdy stejně tak jako bude moci vytvářet nové formy života, bude je moci během chvíle všechny zničit. Můj názor je ten, že dojde k obrovskému technologickému i myšlenkovému přerodu a nastane obdoba průmyslové revoluce.
Živá architektura vznikne za pomoci architekta, informatika a biochemika. Je to velice komplexní zadání, na kterém musí pracovat tým lidí. V počítači se napíše kód, který se následně v laboratořích přenese do vznikajícího organismu. Hlavní práce architekta spočívá ve fázi vkládání kódu do DNA, ať už je to při počáteční tvorbě semínka nebo při následné tvorbě „injekce“ která již vzrostlé budově může pozměnit její genetickou informaci. Vedlejší práce architekta může být ovlivňování růstu organismu, jako je zastřihávání, zastiňování apod.
Při tvorbě DNA se nám otevírá nespočet možností a variací, kterých můžeme dosáhnout. Můžeme vytvořit suchozemský či vodní organismus, usazený či pohyblivý, intuitivní či s umělou inteligencí atp.
Můj výtvor se dá přirovnat k jednomu rostlinnému druhu. Jeho forma je do určité míry stanovená a do určité míry variabilní. Zasadí se pomocí semene do země a organismus začne interagovat s okolím pomocí předem nadefinovaného DNA. Po přísunu živin semeno vyklíčí. Vzhledem k tomu, že od budovy požadujeme specifické vlastnosti, potřebujeme i specifické prvky (na zásobení organismu), které většinou nejsou v koncentrovaném množství na pozemku. A tak pro rychlejší růst a dostatečné zásobení organismu potřebujeme i jakési hnojivo – tedy směsici chemických prvků, které budova potřebuje k životu.
Organismus vypustí kořeny a šlahouny, které mapují okolí. Zjišťují složení podloží, rozměry pozemku, výšku okolní zástavby a další vnější faktory působící na organismus. V této fázi se již formuje budoucí podoba budovy. Když je okolí zmapováno, vyrostou konstrukční šlahouny. Tyto šlahouny mají profil rovnoramenného trojúhelníku s delší odvěsnou. Trojúhelník je zvolen pro konstrukční vlastnosti a delší strana trojúhelníkového profilu je natočená směrem k Slunci a probíhá na ní fotosyntéza. Díky tomu je organismus energeticky soběstačný.
Organismus se inspiruje mnoho přírodními jevy, u kterých je již prokázané, že existují a není tak těžké zjistit jejich genetický kód a zakomponovat je do nového organismu. Organismus využívá heliotropismus - jev, který známe například od poupat slunečnic, které se v průběhu dne natáčí za Sluncem. Stejně i moje budova se natáčí za Sluncem, nejen když roste a formuje se její základní tvar, ale také při jejím „všedním dni“. Organismus se svými šlahouny obrací za Sluncem, stíní svůj povrch, zmenšuje, či zvětšuje svůj povrch za účelem vystavení či odvrácení se od Slunce. Tím se budova termoreguluje a získává energii pomocí fotosyntézy. Zařizují to motorické buňky, které stejně jako v rostlinách zmenšují, či zvětšují své buněčné napětí (turgor) a mění tak svůj objem a celá budova se tak může transformovat. Celý organismus je protkán systémem cév, které mají zásobovací funkci a také izolační. Organismus může regenerovat a dorůstat podobně jako je tomu u odlamování a dorůstání ocásku u ještěrek (kaudální autonomie). Dokáže reagovat na podněty a ukládat je do paměti, jako je tomu u rostlin. Dále reaguje na vítr a snaží se vzhledem k němu zaujmout aerodynamickou pozici, aby jím nebyl poškozen. V noci funguje jako osvětlení bioluminiscence. Celá budova je postavena z různých přírodních prvků přetvořených ve stavební kameny, které pohromadě vytváří syntetický celek za účelem kvalitního prostoru pro život.
Do genetického kódu se také vloží dispoziční diagram, který organismus respektuje jako ostatní vnější faktory při růstu. Budova roste a sílí, až dosáhne stavu, kdy je stoprocentně využitelná (před tímto stavem je také obyvatelná, ale ještě nedosahuje požadovaného komfortu). Organismus je nadále připravený se měnit podle potřeb obyvatel. Může se zvětšit, dorůst, dělit prostory to vše za dodatečného vpravení genetické informace do organismu. Objevuje se nová forma bydlení, kdy syntetický organismus a lidé spolu žijí v symbióze.
V mém projektu jsem pojal vzniklý organismus jako solitér, který není schopný reprodukce či jiného evolučního množení. Nemá tedy v kódu napsáno, že se má množit a ovládnout celý svět. Přestože tato možnost je lákavá a přináší několik výhod, které přináší evoluce. Nemůže se tedy rozmnožovat, ale také se bez toho organismus nemůže druhově vyvíjet a vytvářet stále složitější a dokonalejší formy. Je to ale pojistka k tomu, aby se organismus nepřemnožil a nevyhubil starý život. Když člověk opustí tento symbiotický svazek, organismus zvadne a uvolní místo ostatním organismům, či nové architektuře.
