Nina Hedwic Housková | Ostrov Muzeí

Vynalézt nové nástroje architektury znamená objevit nové prostory. Odvážit se do jiných prostorů znamená překonávat existující „cestovní“ mapy a riskovat zabloudění. Jak technologie nabízí dříve nepřípustné prostorové domény k překročení nebo osídlení, oblast průzkumu architektury expanduje daleko za obzor obyčejných teorií a praxe. Nová vykročení vyžadují nové architektury. Čas nevyhnutelně metabolizuje neznámé na známé, dělá z šoku včerejška pravidlo dneška, nutí nás, kdo žijeme dnes, uvažovat dokonce i ty nejpodivnější perspektivy budoucnosti, jako kdyby již nastaly.
Střetnutí se změnou, zejména s rychlou změnou poháněnou technologií druhu, která láme koncepce a definice, se stalo něčím konstantním, všechno prostupujícím a neúnavným. Rozšiřuje se daleko mimo architekturu, aby obsáhlo všechny aspekty kultury. Tato změna je natolik rozšířená a hluboká, že opravňuje, aby se toto období kultury nazvalo transmodernou, přičemž naše kultura je globální transmoderní kulturou směřující k podmínkám virtuality jak v technologickém, tak filozofickém smyslu. Transmoderna je charakterizována rozsáhlou a záměrnou produkcí extrémní formy jiného, pro kterou architekt a teoretik Marcos Novak považoval za vhodné zavést termín cizí /alien/, odvozený z řeckého slovního kořene alios. Volbou tohoto slova se pozornost soustřeďuje na kulturní produkci cizího jako filozofického a kritického pojmu, užitečného pro osvětlení investice do zdrojů globálního úsilí na nejrůznější projekty, jako je transgenické umění, klonování lidí, expedice na Mars, Ostrovy muzeí, avšak rovněž upozorňujícího na odcizení jako důsledek globalizace.
Prozkoumejme tyto pojmy, počínaje transvergencí, která je navržena jako protiklad k obvyklé konvergenci a divergenci. Konvergence se široce diskutuje, digitálně i jinak. Přitom navrhnout a anticipovat divergenci je v našem neklidném světě hodně přímočarou extrapolací. Konvergující vektory nemají důvod se zastavit ve svém ohnisku a musí se jistě odchýlit, přinejmenším v libovolném relativním místním referenčním systému. Přesto, ačkoli jsou užitečné v rámci blízkého horizontu, tyto pojmy selhávají v případě, že nás mají připravit na neobvyklost, se kterou se musíme jistě střetnout, protože ji produkujeme. Zatímco konvergence a divergence jsou jednoduché lineární extrapolace, které probíhají na základě strategií uspořádání, transvergence se uskutečňuje translineárně, na základě taktiky vykolejení. Konvergence a divergence jsou blízké epistemologiím kontinuity a konzistence, jak ukazují práce Davida Hilberta, Bertranda Russela a Alfreda North Whiteheada. Transvergence je bližší teorému neúplnosti Kurta Gödela-podle něhož pro každou dobře zformulovanou teorii existují platné propozice, které nejsou odvoditelné v rámci teorie-a komplexnosti, chaosu a teoriím katastrof, dynamickým systémům, emergenci a umělému životu. Zatímco konvergence a divergence obsahuje skrytý předpoklad, že pravdivé-buď v kulturním, nebo objektivním smyslu-je spojitou zemskou hmotou, transvergence rozpoznává pravdivé výroky jako ostrovy v cizím archipelagu, někdy přístupné pouze skoky, přelety nebo plavbou na umělých člunech. / » Miloš Florián: Reflexivní architektura & nanoarchitektura, str. 65. Časopis ERA 21 4/2005, ISSN 1801-089X / »»